Tuhle větu jste již určitě někdy použili. V tom či oném případě, ji používáme téměř všichni. Já ji použil mnohokrát. Bohužel v mnohých případech jsem neměl pravdu. Dětství jsem sice trávil hodně po doktorech a nemocnicích, ale nebylo to nic, co by se nedalo zvládnout. A i když jsem se od mala věnoval sportu mnohdy extrémně, neměl jsem nikdy větší zranění. Všeho do času.
Při jedné návštěvě aqua parku po sjezdu na tobogánu mi začalo silně hučet v pravém uchu. Nepřikládal jsem tomu váhu. Zřejmě voda. Když tato situace nepomíjela ani po měsíci, rozhodl jsem se navštívit ušního lékaře. Paní doktorka odborným pohledem prohlásila, že nic nevidí a že to bude zřejmě nějaká banalita, která přejde. Udělala výplach a konec. Jak se dalo předpokládat, žádná změna se neprojevila. Po návštěvě praktického lékaře, který sdělil, že pokud ORL odborník nic nenašel, je vše v pohodě, jsem rezignoval na další vyšetření.
Život plynul dál a já si částečně zvyknul, že na pravou stranu hůře slyším. Nebylo to ale nijak výrazně.
Po první návštěvě Japonska se mi při jedná akci zamotala hlava a já se ocitnul na zemi. V hlavě mi hučelo a nebyl jsem schopen zaostřit. Začal jsem hned vše řešit. Borelióza? Negativní. Páteř, vyhřezlá ploténka? To bude ono. Rehabilitace, rekonvalescence.
Bohužel žádná změna.
Shodou okolností manželka mého kamaráda z Aikida je lékařka ORL. Objednal jsem se k ní na vyšetření a doufal v rychlé vyřešení. Po krátké prohlídce byl výsledek téměř jasný. Pro upřesnění jsem musel na magnetickou rezonanci. Ta potvrdila diagnózu. Nádor na ušním nervu. Podlomily se mi kolena. Radka mne uklidňovala, že to nic to není. Jednoduchá operace nebo ozářka. Trochu jsem se uklidnil.
Nechtěla mne více strašit, ale zařídila speciální vyšetření, angiografii, aby věděla více. Z nálezu rezonance nelze přesně určit rozsah. Bral jsem to jako nutné vyšetření, tak jsem neprotestoval.
Na vyšetření, při kterém je nutná hospitalizace jsem šel trochu s obavami, ale těšilo mne, že už je známa alespoň částečně příčina mých problémů. Lékaři mne trochu zaskočili, protože mne měli napsaného hned den po vyšetření na operaci. Když jsem se bránil, že jdu pouze na sken, dozvěděl jsem se, že se angiografické vyšetření dělá těsně před operací.
Angiografie je speciální vyšetření, při kterém se aplikuje přes tříselnou žílu kontrastní kapalina a tím se skiagrafiecky vykreslí požadovaná vyšetřovaná oblast těla.
Sál, kde vyšetření probíhalo, připomínal kokpit vesmírné lodi. Lékař vypadal jako člen stanice ISS. Byl to ale šprýmař, a tak ze mne spadl prvotní stres. Zavedení kanyly do tříselné žíly je velmi příjemný zážitek. Zvláště pro lidi mající oblibu v mučení a týrání. Pocit při pronikání kontrastní látky do těla, přesně do mozkových cév je nepopsatelný zážitek, který opravdu nechci již nikdy zažít. Ale obdivuhodné je, jak medicína pokročila. Po zhruba půlhodinovém vyšetření, byl znám již výsledek. Lékař ke mne přistoupil a pravil, že jistě již vím, že mám nádor a otočil na mne monitor s výsledkem vyšetření. Obrázek na něm si budu pamatovat do konce života. Nádor na ušním nervu byl ten nejmenší problém. Mozkový kmen mi deformoval nádor velikosti tenisového míčku. Nedá se popsat, co mi probíhalo hlavou.
Po takovém výsledku by můj případ předán neurochirurgům. Po konzultacích s několika odborníky, mezi kterými byl i prof. Fukushima, prof. Sameš a prof. Beneš bylo jasno. Nutná operace, která má nejistý výsledek. Šance na přežití je minimální. A i v případě úspěšné operace zřejmě doživotní následky. Navíc nebylo jisté, jak se bude mozkový kmen chovat po odstranění nádoru. Zhroutil se mi svět. Po pár probdělých nocích, jsem se již smířil se odchodem.
Jediné rozhodnutí bylo, zdali operaci vůbec podstoupím. Pokud mne operovat nebudou, mám před sebou max. rok života, pokud operaci podstoupím, není jasný výsledek. Vzhledem k zhoršujícímu stavu a čím dál častějším motolicím hlavy, jsem raději k operaci svolil.
Asi není nutné popisovat celou anabází předoperačních vyšetření. Přišel den D. Bylo to rychlé. Jedna injekce a nevím o sobě. Po dvanácti hodinách jsem se probudit na JIP. Měl jsem potřebu jít na operaci a pořád jsem se zvedal z lůžka. Ošetřující sestra ze mě měla radost. Vůbec jsem si neuvědomoval, že je už po všem.
Při první návštěvě pana primáře bylo jasné, že není ještě vyhráno. Operace byla náročná, ale dopadla dobře. Nyní se bude čekat, co na to tělo. První pooperační následky – paréza pravé tváře, pravé oko stočeno do středu a šilhá, necítím dolní končetiny, příšerná bolest hlavy, vzpomínky v mlze. Nadějná vyhlídka na další život.
Nevzdával jsem se.
Učil jsem se znovu chodit, rehabilitoval. Měl velikou motivaci. Chtěl jsem zpět na tatami. Možná vám to přijde zvláštní, ale na žíněnce jsem strávil podstatnou část života. První lásky, bolesti i radosti.
Díky motivaci a usilovnému cvičení jsem mohl již po měsíci pracovat a po třech začít cvičit. Lékaři se chytali za hlavu, ale nedal jsem si říct. Cvičím do teď, ale s menším omezením.
Druhý menší nádor na ušním nervu byl ozářen s nadějí, že přestane růst. Podařilo se. Avšak sluch se mi na pravou stranu asi nikdy nevrátí. Pooperační dlouhodobé následky jsou minimální, v porovnáním s vidinou smrti. Na život v bolestech, jsem si už zvyknul. Paměť obnovuji jako data na poškozeném disku. Pomalu a po fragmentech. Objevuji znovu objevené. Někdy stačí impuls, někdy vše úplně od začátku. Jedna z věcí, které ani dnešní medicína nedokáže vysvětlit.
Bohužel rána přišla při poslední kontrolní rezonanci. Další nález. Tentokrát ovšem neoperovatelný. Podle všeho ve mne tyto potvůrky bujely od šestnácti.
Umírám…těžko říct, zdali to takto přesně mohu tvrdit. Život už nebude nikdy jako dřív. Užívám si každého dne, každé minuty. Snažím se zanechat po sobě výsledek, aby moje děti mohly být na mě hrdé.
A pamatujte. Nikdy nevíte, zdali se vás to týká nebo ne.