Moje jméno je Jan Kudla
tato stránka reflektuje mou práci a záliby
životní milníky
-
první profi práce hned po škole a jedinečná životní zkušenost - zvukový technik v České rozhlase Ostrava, práce pro Českou televizi a filmové studio TriStar na filmu Johanka z Arku1998
-
první praxe v IT sektoru - technik a správce IT v PL Bohnice.2000
-
báječná zkušenost v zahraničí pro International Clearing Bank v Singaporu2003
-
první praxe v akademické sféře - pomocný vědecký pracovník na OSU katedra Informačních studií a katedra Výtvarné tvorby2003
-
první pracovní praxe ve vedoucí pozici - ředitel ostravské pobočky společnosti All Electronics a.s.2005
-
první větší projekt s mezinárodním rozsahem - projekt "security hardware gateway" pod VŠB2007
-
založení Česko-japonského kulturního centra2016
Co mne živí? Jsem živnostník. Pro ty, kteří si myslí jako naše vláda, že jsme příživníci státu, prosím, zkuste si to. Ano, je pravdou, že si můžeme určit pracovní dobu a že jsme v podstatě svými pány. V reálu to ale znamená, že pracovní doba je 12 hodin denně šest dní v týdnu a náplň práce nám určuje zákazník. A pokud chcete mít na živobytí, musíte se otáčet. A to nemluvím o tom, že živnostník je vlastně obchodník, účetní, právník, řemeslník, rozpočtář, sekretářka v jednom.
A opravdu nenakupujeme v obchodě věci bez DPH.
Mou náplní práce je instalace kamerových systému, správa serverů a sítí. A i když to není úplně obor, který jsem studoval, je ale s ním úzce svázán a velmi mne práce baví.
Česko-japonské kulturní centrum
Práce pro centrum beru jako svůj koníček, i když mne časově dokáže zaměstnat naplno. Aktuálně je náplň činnosti centra min. pro tři osoby na plný úvazek. Bohužel nás živí jiné obory a tak to musíme zvládat ve svém volném čase.
Záliby
Výčet by byl asi nekonečný. V současné době muselo jít velmi mnoho zálib stranou. Den má jen 24 hodin.
Hudba
S hudbou jsem začal v šesti letech a po čtyřech letech trápení na houslích jsem přešel na hru na klavír. Housle ale považuji za mistrovský nástroj a mé čtyři roky snažení jako velikou zkušenost a průpravu pro pozdější hru na kytaru.
Hře na klavír jsem se věnoval i na akademické úrovni u doc. Adámka. Virtuóz ze mne nikdy nebude, ale pár nádherných zážitků z koncertů se mi dostalo.
Sport
Ke sportu mne v dětství nikdo nevedl, spíše právě naopak. Ale o to více jsem se mu chtěl věnovat. Začal jsem díky kamarádce v osmi letech cvičit Karate a i přes pár odboček k jiným sportů (atletika, cyklistika), jsem zůstal bojovým uměním věrný dodnes. Je to nejkomplexnější sportovní disciplína vůbec. V tabulkách pro výpočet BMI se uvádí vždy na prvním místě i před atletikou. Pochybovači, kteří tvrdí, že jsou bojová umění méněcenným sportem, by si je měly vyzkoušet. Před sedmi lety jsem se dostal k Aikidu a snažím se mu věnovat stále. S radostí tvrdím, že Aikido je vysokou školou bojových umění. Obsahuje totiž prvky a myšlenky, které jsou obsaženy v jiných stylech. Aikido je umění, které musí vycházet především z hlavy. Tím nijak nechci snižovat výuku ostatních bojových umění. Ty však vždy vycházejí z přesného kopírování předem daných technik na základě ukázky učitele. Podstata a myšlenka přichází později. Cvičení Aikido je hledání cesty. Technika přichází až po pochopení principu. V tomto se Aikido liší od ostatních bojových umění. Aikidoka (ten, který cvičí Aikido) má vždy výhodu, pokud má již nějaké zkušenosti z jiných bojových umění.
Další koníčky, jako např. modelařina (železnice H0), jsou díky nedostatku času poněkud v závěsu.
Za svůj největší koníček ale mohu považovat rekonstrukci domu. V roce 2005 jsem koupil starý dům z roku 1923 a dodnes jej po velmi špatné zkušenosti s firmami svépomoci upravuji. Je to krásné hobby.
Tvrdit, že jsem fotograf, kameraman, grafik, zvukař, skladatel, programátor, kreativista, pedagog, mistr bojových umění atd. by bylo příliš troufalé. Ale vše zjednodušeně popisuje obsah mé každoděnní práce.
Abych to uvedl na pravou míru, stručně ke každé profesi pár vět.
Fotograf: jsem fotograf amatér, nadšenec. Fotím již velmi dlouho, ale pořád se nepovažuji za nijak kvalitního fotografa. Aktuálně fotím na Nikon D750 a stále se učím. Nejvíce mne baví focení architektury a přírody, ale nevyhýbám se ani glamour nebo fashion – česky řečeno holky (raději) oblečené. Pár fotek najdete i na této stránce. Mým největším úspěchem jsou již tři výstavy fotografií z Japonska. Japonsko fotím velmi rád.
Kameraman: video mne vždy fascinovalo a považuji jej za logický posun z fotografie. Natáčení mne ale neživí. Natáčím jen pro zábavu a více méně z nutnosti. Ve svém portfoliu mám několik spotů pro festival Japonské dny, reklamní video pro pár společností a roztočený dokument o Japonsku, který jsem začal tvořit již v roce 2016. Bohužel není stále dokončen. Vymlouvat se na nedostatek času je obecné klišé. Spíš bych to vyjádřil nespokojeností se svou prací. Aktuálně natáčím na GoPRO 7 s Karma gripem, dron GoPRO Karma, Nikon D750 a D5200 s gripem Feiyu AK4500.
Grafika: nazvat se grafikem by bylo hrubé dehonestování skutečných grafiků. Práci na grafických projektech jsem začal spíše z nutnosti. To co grafik vytvoří za pět minut, mi trvá dva dny. O to více mám z toho ale pak radost. Oproti skutečným grafikům mám jednu velikou nevýhodu. Nemám nápady. A když už konečně nějaký dostanu, tak jej nejsem schopen technicky zpracovat. Vytvořil jsem pár log, plakátů a bannerů. Většinou pro festival Japonské dny a Česko-japonské kulturní centrum, se kterým jsem srdcově svázán.
Zvukař: tato profese se měla stát mým životním posláním. Po dvou letech praxe v Českém rozhlase Ostrava a přijímacích zkouškách na FAMU mne ale osud zavál do jiného oboru. Můžeme se s předurčením rvát bezhlavě a paličatě, ale jsou věci, kterým nemůžeme ještě rozumět. V roce 2003 jsem díky nádoru ztratil 60% sluchu na pravé ucho. To je pro zvukaře celkem zásadní změna. Jsem za to vše ale vděčný. Rád se dnes k této práci vrací, i když s obtížemi. Ale co by bylo video bez zvuku.
Skladatel: toto označení by nadneseně mohl používat každý, kdo si složí kalhoty. Pokud se budeme věnovat hudbě, pár skladeb jsem složil. Začal jsem v roce 1993, když mi bylo čtrnáct let. Byly to takové odrhovačky na oblbnutí kamarádek. A slušně to fungovalo. Za největší úspěch považuji školní muzikál Cyráno. Byla to skvělá práce a zábava v jednom. Dnes už si jen tak improvizuji u klavíru a občas mne něco napadne.
Programátor: tuto profesi snad mohu jako jedinou považovat za svůj obor a živobytí. Ale abych to zase moc nepřeháněl. Věnuji se spíše programování webových stránek a sem tam přispěji pár kódy do aplikací na analýzu videa. Upřímně mne ale tato práce moc nenaplňuje. Mám rád výsledek, ale trávit dvanáct hodin denně u počítače je velmi náročné. Proto není tento obor mou hlavní obživou.
Kreativista: vždy mne fascinovalo pojmenovávání oborů, které ve své podstatě nemají český akvivalent nebo by počeštění znělo např. jako „tvůrce nápadů, které vycházejí ze zadání s neurčitými proměnnými“. Prostě ten, co má pořád blbé nápady a prezentuje je jako svou práci. Takto bych mohl klidně stručně specifikovat svou práci pro Česko-japonské kulturní centrum. Vymyslím nějakou šílenost, kolegové se chytnou za hlavu a pak společně hledáme řešení, jak vše zrealizovat.
Pedagog: na škole nás jeden profesor učil, že učitelem se člověk stává, ale pedagogem se člověk rodí. Pokud to v sobě nemáte, nikdy nebudete kvalitní učitel. Tuto profesi jsem studoval a i se jí nějakou dobu věnoval. Jsem za toto období mého života velmi vděčný. A snad jsem byl i kvalitním pedagogem.
Mistr bojových umění: své profesní zařazení bych zakončil asi nejvíce nadneseným pojmenováním. I když jsem držitelem dvou mistrovských stupňů, nikterak se nepovažuji za mistra bojových umění. Skutečného mistrovství se dočká jen ten, který se již nemá čemu naučit. Takového mistra neznám. I učitelé, kteří mne učí novým věcem, a které považuji za mistry, se stále sami učí. Karate se věnuji již od svých osmi let a Aikido cvičím sedm let. Za svůj největší úspěch považuji možnost učit děti a předávat své zkušenosti dále, protože tato činnost mne naučila nejvíce. Bohužel dnes díky zdravotním okolnostem musím praktikování bojových umění omezit. Ale díky nim ještě žiji. Právě Aikido a Karate byly největším hnacím motorem při rehabilitaci, kdy jsem se učil po těžké operaci znovu chodit.