Jen co spatříme světlo světa, začneme si formovat pohled na věci kolem sebe a idealizovat naše představy. Prvním opravdovým hrdinou se stává matka, která je učiněný superman, kterému tam někde pod úsměvem tryská lahodný mok, kdykoliv projevíme trochu zvukového signálu.
Postupně s každým dnem, který žijeme a dospíváme, se nám názor obměňuje a našimi hrdiny se stávají nejrůznější lidé kolem nás, postavy z večerníčků a kreslených pohádek a další zajímavá stvoření. Většina lidí tvrdí, že dnešní generace je rychlejší než ta naše a že dospívá dříve. Za mých mladých let byli našimi hrdiny Neználek a Gagarin, dnes je to asi Harry Potter nebo jiný veliký kouzelník. S těmito nadlidmi a bytostmi všehomíra se identifikujeme a chceme se jimi stát. Dnešní děti nemusí namáhat své líné mozečky fantazií pod převlekem svého hrdiny, který jim zakoupila maminka v hračkářství. Před nedávným časem jsme si vyráběli kostýmy sami nebo jinak symbolicky měnili své těla na naše idoly. Dnes nám běhá po náměstí malý spiderman, který skáče a leze po všem, co mu stojí v cestě, bez jakékoliv zkušenosti zdolávání stromových větví nebo „klepáčů“ na sídlišti. Hystericky křičící matka se jej snaží strhnout k zemi ve strachu, že by její malé božstvo utrpělo odřeninku a ona by byla na svém profilu, kde zveřejňuje každou vteřinu svého času, pranýřována svými virtuálními kamarádkami jako nejhorší matka, která nezabránila těžkému úrazu.
Našimi hrdiny se často nestávaly knižní bytosti nebo televizní postavy.
Možná pro nedostatečný přístup ke „kvalitní západní zábavě“. Mnohdy stačilo zahlédnout policistu, hasiče nebo jen pána u benzinky. Idolizování lidí kolem nás patřilo ke každodennímu rituálu. Formovali jste tak i všeobecný přehled v možných budoucích profesích.
Ale těžko říci, zda jsou dnešní děti opravdu vyspělejší. Jeden příklad za všechny. Setkal jsem se s chlapcem, jehož intelekt po první chvilce s otevřenými ústy hltáme a blahopřejeme pyšným rodičům k tak světobornému dítku. Oba rodiče jsou lékaři, vykonávající bravurně svou práci a svůj čas jako zachránci životů, věnují převážně své práci a nikoliv dítku. To tráví mnoho času jim sice po boku a v závalu odborných informací, však bez sebemenší známky blízkého slovního kontaktu rodičů. Tato skutečnost dala vyvíjecímu tvoru dostatek potřebných impulsů k zvládnutí latinského názvosloví tělních součástek jako dětskou básničku. Bez zaváhání vyjmenuje všechny části těla zevnitř až ven. S tímto přinejmenším kabaretním vystoupením baví rodiče závidící společnost v doprovodu podprůměrných ratolestí, které sotva zvládnou říci své jméno. Není se čemu divit, že oba rodiče od čtyř let dítka naplánovali celý jeho další život včetně studia medicíny a vybavení soukromé ordinace, na kterou mu založili stavební spoření.
Při zápisu do první třídy matka hrdě diktuje učitelkám výčet zvládnutého vědění včetně faktu, že se dítko již dokáže podepsat formou parafy blížící se tradičního podpisu lékařů. Pod velikým nátlakem a v záplavě nedůležitých informací se snaží pedagogové zůstat nad věcí a odlehčit množství zidealizovaných pohledů hláškou: „Dítě je jako houba, naučí se vše snadno, i když to nechápe“. Tato pravdivá skutečnost hrdou matku neodrazuje od pokračování teatrálního výstupu a nepatrných šťoucháních do dítka, snažíc se započíst opětovný kabaretní výstup. Tu jedna ze zkušených učitelek tvrdě zaráží pokračující cirkus otázkou na tělo dítěte, která rozdovádí každý neuron v jeho malé hlavičce. „Čímpak chceš být, až budeš veliký?“ Tato otázka jakoby byla v toužebném očekávání jeho matinky. Mrknutím oka naznačuje ratolesti kýženou odpověď v duchu si přiříkajíce naučenou frázi. Chlapec pohledem do matčiných očí trochu znejistí, proto jej povzbudivě tlačí slovy: „Jak jsme se to učili?“ Tato věta pohnula pedagogy na židlích a rázem změnila jejich úsměvy ve vytýkavý úšklebek. Návrat úsměvu se ale dostavil, když po chvilce přemýšlení hošík hrdě zvolal: „Popelářem.“
Dnešní generace není ztracena.
I mne se nevyhnula touha svůj život prožít jako hasič, řidič autobusu nebo kosmonaut. Dokonce i touha po doktorské profesy mne zasáhla, ale dovoluji si tvrdit, že ne kvůli snaživým rodičům, ale zřejmě díky sexy oblečkům zdravotních sestřiček.
Život a jeho cesty jsou ale velmi složité a příležitosti osudu mi dali šanci zkusit si více oborů a získat tím širší pohled na svět a lidi kolem sebe. Se svým povoláním jsem nadmíru spokojen a nikterak netoužím je změnit. Ale nijak se neproviním, když si své snění o jiném životě obohatím.
Měl jsem příležitost potkat v životě mnoho lidí různých povah a odborností. Nemohu tvrdit, že bych litoval některého seznámení. Vždy bylo každé setkání přínosem, i když vyplynulo až po nějakém čase.
Musel jsem pár nedávných dní trávit obklopen lidmi, které bych raději potkal na jiném místě. Ale je dobře, že právě na místě, kde většina lidí začíná přemýšlet o své životě, jsem narazil na tyto úžasné osobnosti. Můj obdiv vědců a lékařů, kteří dávají naději života umírajícím a mění zpečetěné osudy beznadějných duší, je nekonečný. Zde na lůžku, které začalo psát mou poslední píseň, jsem pod tlakem naděje a údivu našel svého hrdinu. Má dlouhý plášť jako Superman, tvář si zahaluje rouškou, ovládá super zbraně jako Batman. Mým novým hrdinou se stal neurochirurg.
Přes skromnou stránku je to veliká osobnost. Každý den bojuje s proradnými živly a i v neznámých vodách plave hbitě a s přehledem. Obor mozkové chirurgie je dosud nejméně prozkoumaným lékařským oborem. I přes známé fyziologické skutečnosti a odborné postupy sami lékaři neznají reakci na zásah do nejdůležitější části našeho těla. Každý den objevují nová úskalí v podobě nádorů rostoucích na nežádoucích místech a bránící tak plnohodnotnému životu. S těmito fakty se můj hrdina pustil do nelehkého úkolu a hrdě začal boj s „ořechem“, který narost v místě, kde ho tělo nechce akceptovat. Po dvanáctihodinovém boji vyhrál. Myslím, chodím, vracím se do života. Vší silou bojoval o můj život, ač neznámí pro něj jsem. Ve chvílích beznaděje a nebezpečí nepolevil a držel své ruce pevné. Dokázal vrátit naději mému životu i lidem, kterým na mne záleží. A jak tiše přišel, tak tiše odešel. Žádné ovace, ani vavřínové věnce. Davy šílících fanynek, ani zástupy děkujících dlužníků. Jak dostatečně poděkovat takové odvaze a snaze? Čím odměnit tu nevídanou sílu a odhodlání vrátit mi život? Snad jen…že budu žít pro druhé.
Už vím, čím chci být, až budu veliký.