Již při plánování tréninků v Hombu Dojo jsem se snažil najít co nejvíce příležitosti načerpat zkušenosti od těch nejlepších, které zde můžete potkat. Kromě klasických tréninků jsem do plánu zahrnul i trénink pro začátečníky pro pozvolnější začátek. Tyto tréninky vede také Mitsuteru Ueshiba, takže rozhodování bylo jednoduché. Kdy se vám zadaří jít na trénink, který vede waka sensei.
Po klasickém nástupu, proběhlo rozdýchání a rozhýbání. Pár pádů a pohybů v prostoru naznačovalo volnější pojení hodiny. První technikou bylo ikkyo. Jako uke na mne zbyla starší Japonska, u níž jsem měl pocit, že se při větším stisku ruky rozpadne. Její pohyb v prostoru byl ale více než inspirující. Účinky techniky kotegaeshi na mne testoval sympatický Japonec Tomo. S úžasnou lehkostí a přesností bez použití větší síly mne nutil každou vteřinu k ukemi. Mou snahu a kvalitu techniky odměnil waka sensei poplácáním po ramenou se slovy „relax Čeko, relax“ 🙂 Měl pravdu. Má nervozita a obava, abych nevypadal jako největší trotl mezi všemi, jsem měl tělo strnulé a pořádně otlučené od zdejších tatami. Napětí ve vzduchu rozbila až technika iriminage s uke z Maďarska, který se mnou vytřel třetinu dojo. Nesměl jsem zahanbit ostravské SKP a pořádně se do toho obul. Waka zbystřil a sledoval naše počínání. S rozedřenýma nohama a naraženým ramenem jsme techniku ukončili se senseiovým „hmmm“
Trénink začátečníků byl krásným setkání s velmi šikovnými aikidisty.
Podle rozpisu tříd měl ten den Mitsuteru ještě trénink dětí. Po dohodě na recepci a s wakou senseiem, jsme se na trénink vetřeli jako diváci. Byla to úžasná show. Trénink vedl Mitsuteru Ueshiba s Tokuda senseiem. Nikdy dříve jsem neviděl tak skvělý přístup k dětem a tak velikou úctu a oddanost žáků ke svému učiteli. Na seminářích potkávám řadu báječných a zkušených učitelů, ale jsou vždy vážní a budí veliký respekt. Waku senseie jsme měl možnost již před tím zažít na semináři k výročí založení Slovenské Aikido Asociace. Na tréninku dětí byl ale jiný Ueshiba. Usměvavý, hravý, ale zároveň pečlivý a vstřícný učitel. Dítka ale respekt k němu neztratila ani při závěrečném O goshi, při kterém s každým malým aikidistou praštil o zem.
Do plánu se podařil dostat také trénink s Miyamoto senseiem.
Podle informací a videí, které jsem viděl, je to veliký ranař. A je tomu tak. Na trénink vběhl jako torpédo. Minimální rozcvičení a hr na techniky. Ukázal tenchinage, navázal yonkkyo, přes kotegaeshi a iriminage. Dozo! Tak co vlastně cvičit? Asi všechno. Vzhledem k faktu, jaký prostor jsem měl v dojo k dispozici, jsem byl rád, že jsem zvládnul vůbec nějaký pohyb. Trénink byl naprosto přeplněný a větší pohyb v technikách byl nemožný. Ale právě díky tomu bylo obrovskou zkušeností sledovat japonské aikidisty jak zvládnou využít každý centimetr, který mají k dispozici. Trénink postupně gradoval a techniky se přidávali. Konečné minuty patřily technice kokyuho. Překvapilo mne podání tohoto cvičení. Princip zůstal stejný, ale provedení bylo velmi rozdílné, než jak cvičíme u nás.
Když už jste v Hombu Dojo dychtíte také po tréninku s tím nejvyšším. Moriteru Ueshiba je ale velmi vytížený člověk a tráví dost času v zahraničí na seminářích. Zastihnout tohoto mistra v Japonsku je někdy velmi těžké. Protože jsem před cestou již několik měsíců vyjednával rozhovor s oběma Ueshiby, předpokládal jsem, že se mi na trénink vedený Doshu senseiem podaří dostat.
Příležitost byla, a tak jsem ji využil. Hodina vedená doshu je trošku rozdílná oproti ostatním. Na začátku si zvolíte uke na celý trénink a k žádnému střídání partnerů nedochází. Po příchodu do dojo jsem si ihned všimnul, že Mitsuteru Ueshiba je zde připraven na trénink jako běžný člověk. Myšlenka mít celý trénink jako uke waku senseie nedala na sebe dlouho čekat. No bohužel. Mitsuteru přišel již se svým uke, kterému se věnoval celý trénink.
V dojo panovala příjemná nálada a všichni dychtivě očekávali příchod doshu senseie. Postupně se mezi sebou rozdělovali a vybírali si svého uke. Ke mně zamířil Japonec ve středním věku, kterého jsme poznali na tréninku začátečníků. Budhistický mnich, který si během cvičení drmolí modlitby. Super. To bude opravdu bomba. Uklonil se a bylo to. Vše bylo ale nakonec trochu jinak. Do dojo vešla Taťána, se kterou jsme do hombu dojo přijeli. Mnich zpozorněl, oči se mu rozjiskřily a v seiza poskočil. Omluvil se, a že bude cvičit raději s ní. Celkem se mi ulevilo, ale co teď. Všichni už byli rozebraní a já zůstal na ocet. Po nástupu a krátké rozcvičce následovala první technika. Volní zůstali pouze Aikidisté ze zahraničí, kteří byli ve stejné situaci jako já.
No nic. Vybral jsem si hromotluka, který vážil tak metrák a tvářil se, že všechny kolem sebe zabije. Pořízek ze spojených států ale neví, čeho je schopen chachar z Ostravy. Párkrát jsme se sebou praštili o zem a jako kuželky brali sebou i okolní aikidoka. V jednou okamžiku při pád, jsem nohou srazil vedle cvičícího staříka. Poměr velikou silou jsem jej kopl do kotníku. A i když jsem byl zjevně na vině, stařec se jen uklonil a omluvil se, že mi zavazel. I toto je Hombu Dojo.
Po tréninku se všichni vrhli do úklidu. V rohu dojo stál doshu a hrál si se svými vnuky. Běhal dokola a byl rozverný. Obrázek, který uvidíte pouze v Hombu Dojo. S pokorou jsme předali dárky dětem a rozloučili se s báječnými lidmi, které jsme zde potkali.